OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Akci příkladným způsobem otevřeli aktivisté CASEY JONES. Jednoduchý, rychlý hardcore-punk jel po celou dobu na plné obrátky a kapela z přidělené půlhodinky vyždímala maximum. Ani nevadil mizerný zvuk, který nakonec u tohoto typu kapel a druhu muziky není ničím překvapivým, neboť důležité je především nasazení a po této stránce bylo vše v pořádku. Většinu pozornosti na sebe strhával charismatický zpěvák (jinak též kytarista EVERGREEN TERRACE), který dokázal vyburcovat publikum k divokému circle pitu hned v prvních minutách a možná nebyla ani náhoda, že vypadal trochu jako Henry Rolins. Kapela měla úspěch a bylo vidět, že nemálo lidí přišlo hlavně kvůli ní.
Druzí v pořadí nastupovali NASTY a následoval žánrový veletoč. Z aparátu se najednou valil sekaný death metal alias deathcore, spíše pomalé tempo a zvířecí growling. Kapela vyráběla proti té předchozí o dost lepší, hutný zvuk a hudebně byla též o něco náročnější, ale energii, jakou sršeli CASEY JONES, Belgičané vygenerovat nedokázali. Takovýchto kapel je navíc v dnešní době milion a NASTY z tohoto davu nijak nevyčnívají.
Po nich si pódiovku začali chystat BANE a již od pohledu bylo jasné, že starší páni budou spíše hrnout HC/punkový oldschool než moderní metalcore trendy. Když spustili, tak se domněnky ohledně směřování potvrdily, ale ani v jejich případě to nebyla žádná sláva. Projev byl hodně kouskovaný a stále se nějak ne a ne naplno rozjet. Chvíli sborové vokály a optimistické melodie, chvíli disharmonické mimo rytmy, chvíli punk, chvíli HC a chvílemi těžko identifikovatelná hudba, která mi po vyhrazených třiceti minutách pořádně neodhalila, co tím vlastně chtěl básník říci.
EVERGREEN TERRACE bylo očekávané želízko v ohni. Živé vystupování této kapely předchází slušné renomé a jejich „Wolfbiker“ (2007) je nakonec jedna z mých oblíbených metalcore nahrávek, takže bylo na co se těšit. První dojem ovšem nebyl dobrý, neboť hned zkraje sluchovody zachvátil nepěkný a dost nahlas osolený zvuk. Zvukař jej naštěstí dostal celkem rychle pod kontrolu a vystoupení se vydařilo.
Kapele vyšly výborně jak metalcore sekačky, tak melody punkové pasáže a show byla tak divoká, jak jen malé Matrix pódium dovolilo. EVERGREEN TERRACE měli úspěch, frontman Andrew se dokonce několikrát octl na rukou nadšenců pod pódiem a kapela s přehledem zažehnala rozpaky z předchozích dvou účinkujících. Během setu jsem s napětím vyhlížel hitovku „Chaney Can't Quite Riff Like Helmet's Page Hamilton“ a jak se ukázalo, nebyl jsem sám. V okamžiku kdy kapela spustila sborový zpěv, který uvedenou skladbu startuje, nastala veliká mela. V závěru vzali fanoušci dokonce pódium útokem a vytouženou skladbu dozpívali do mikrofonů sami.
Američané se ukázali jako sympaťáci, když po vystoupení nezmizeli v šatně, ale ochotně se vyfotili s každým, kdo měl zájem a v družbě s fanoušky následně pokračovali ještě u baru. Díky odpadnutí HC drtičky FULL BLOWN CHAOS již zbýval pouze set hlavní hvězdy, konkrétně nadějných amerických metalcoristů UNEARTH. Ti podle vizáže a vlasového porostu vypadali spíše jako poctivě metalová kapela, než jako hardcore aktivisté či metalcore kidz, ale hudebně se jednalo o poctivý průnik.
S jejich nástupem se o dost vylepšil zvuk, ze hry byla cítit jistota, ovšem vystoupení nebylo zdaleka tak zuřivé, jako v podání EVERGREEN TERRACE. UNEARTH hrají klasické metalcore, tzn. kytarové zasekávačky a kudrlinky občas podporované dvojkopákem, naštvaný vokál někdy doplní čistý zpěv a sem tam proběhne sólo. Kapela přehrávala bezchybně tu verzi metalcoru, která slavila největší boom zhruba před pěti lety a z dnešního pohledu zní už nějak obyčejně. Amíkům to zařezávalo a formálně bylo těžko něco vytknout, ale přesto mne do varu nedostali a (nejen kvůli pokročilé hodině) občas jsem i zívnul.
Návštěvnost nebyla nijak veliká, Matrix byl zaplněn možná z poloviny, odhadem 150 lidí, což je ovšem číslo, kterému se nelze ani moc divit. Klubová sezóna naplno začala, konkurenčních akcí je dost a srovnám-li pražskou zastávku Hell On Earth Tour 2011 například s akcí, která se odehrávala dva dny před tím v Rock Café, tak je to jako srovnávat Krajský přebor s Ligou Mistrů.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.